Ve čtvrtek po pololetním vysvědčení se scházíme na nádraží v počtu šesti turistů a odjíždíme vlakem do Jeseníku na II. Mezinárodní zimní sraz turistů. S přestupy v Pardubicích, České Třebové a Jeseníku přijíždíme ve večerních hodinách do České Vsi, něco jako čtvrť Jeseníku. Z nádraží jdeme do naší ubytovny, tedy do školy, která je moc pěkná zvenku i zevnitř. Po menších problémech se náš oddíl, tedy reprezentanti oddílu, Plamínek dostává do budovy školy. Zde dostáváme informační letáčky, visačky V.I.P a odznáčky. Jsme ubytováni v neznáme třídě vedle kabinetu matematiky s oddílem Nezmaři, po našem "předměřičáci". Po zabydlení večeříme a po večeři jdeme ohlídnout okolí školy. Míra odjíždí na sraz vedoucích do Jeseníku. My se po partičce karet dostáváme v jedenáct hodin do spacáku.
Ráno zjišťujeme, že konec světa nenastal a my musíme bohužel vstát . Po očistě odcházíme na snídani. Snídani dostáváme v podobě rohlíku, chlebu, marmelády, pomazánky a sýru a samozřejmě čaj. Za půl hodiny už sedíme v autobuse, který nás odváží na Červenohorské sedlo. Cestou v autobuse nějaký horal informuje o dnešním výletě. Vystupujeme na větrném pahorku, lépe řečeno sedle a to Červenohorském sedle. Zatímco všichni z autobusu odjíždí směrem na Šerák my nasazujeme lyže a vyrážíme směrem na chatu Švýcárnu. Předjíždíme hodně běžkařů a i nejmladší člen naší výpravy občas někoho předjede. Naše první zastávka je asi na 2. kilometru. Zastavujeme v závětří malých smrčků a dáváme si něco k pití. Zanedlouho pokračujeme dál, cesta ubíhá velmi rychle. Projíždíme lesíčkem a dostáváme se na rozcestí, protože si nepamatuji jeho jméno tak asi nebylo podstatné. Slováci, které zde potkáváme, se rozhodují mezi stoupavou cestou a mezi sjezdem a mírným stoupáním. Nakonec jedou první variantu, my se pod vedením Míry rozhodujeme pro variantu druhou. Stopa začíná pěkně prokluzovat, a tak mažeme a kdo maže ten jede i když v tomto případě to zrovna neplatí. S přibývajícím stoupáním začíná kopce zahalovat mlha, vítr a mráz. Míjíme běžkaře, kteří to vzdávají a vracejí se dolů k hotelu Červenohorské sedlo. My však přes nepřízeň počasí pokračujeme dál. Po delším stoupání vylézáme na kopec odkud není žádný výhled na krajinu, protože je v lese. Lesem pokračujeme dál, až na Švýcárnu. Tady se postupně sjíždíme do obvyklého počtu 6. Rozdělujeme se na dvě skupiny na první a druhou, nebo na A a B, nebo X a Y, nebo na Míru, Tchoře a zbytek (Štěpán, Mražák, já a Fox). Skupina A pokračuje dál na Rejvíz nebo kam a my skupina B jede zpátky na Červenohorské sedlo. Sjíždíme téměř neustále z kopce. Za chvíli jsme dole. Chvíli přemýšlíme co budeme dělat. Rozhodujeme se mezi linkovým autobusem, našim autobusem, slovenským autobusem a polským autobusem. Nakonec však zvítězí hlad, a tak se jdeme najíst do bufetu. Pak někdo zjistil, že náš autobus jede za hodinu a půl a tak jdeme do tepla do hotelu čekat. Rozložení v měkkém koženém křesle pro jednoho (jsme tu tři) čekáme na autobus. Štěpán mezitím okukuje zdejší automaty. Za určený čas se dostavujeme k autobusu. Tady zjišťujeme, že není náš, ale slovenský. Rozhodujeme jet tímto autobusem a pán Bůh nás ochraňuj jestli nejede do Jeseníku. Po strastiplné cestě opravdu vystupujeme v Jeseníku. Bereme běžky a rychle pryč. Do školy zbývají asi 3 km, ale ty po hodině zvládáme jako prd. Ve škole se scházíme s druhou skupinou. Co dělali po dobu od našeho rozdělení vím, ale je to moc složité. Za chvíli přicházejí Nezmaři, ale to my už jdeme na večeři. Potom se jdeme rozhlédnout do večerního Jeseníku. Krátká procházka po náročném výletu nám udělá dobře. Ke spánku se ukládáme tentokrát na chodbě školy.
Další ráno s hrůzou zjišťujeme, že konec světa jen tak nepřijde a my opět vstáváme. Po snídani vyrážíme do Jeseníku, odtud pokračujeme autobusem na Ramzovou. Z Ramzové jdeme po včerejších zkušenostech pěšky a dokonce i bez lyží. Cesta je pro nás úplnou flákačkou. Stoupání se zde dá přirovnat snad jen k tomu, že 1 km po rovině tady stoupáme jen ve dvou metrech. Není proto divu, že nahoře na kopci jsme kolem poledne. Na Šeráku si dáváme zelňačku a čaj. Cesta dolů už zase taková sranda není. Zmrzlé hluboké stopy od bot jsou ten nejlepší recept na zlomenou nohu nebo při nejlepším na zlomenou páteř. Nehledě na to, že takovéhle zranění končí v mnoha případech smrtí, né-li něčím horším. Po mnoha a mnoha set metrech se dostáváme na slušnou asfaltovou cestou, která záhy končí pod metry sněhu. Jdeme klikatou silnicí dolů směrem k Jeseníku. Kolem cesty se začíná zvedat les a sněhu ubývá. Zastavujeme v lesním průseku kde je překrásný výhled na Praděd, Ještěd, Černou horu nebo Sněžku nebo na něco úplně jiného. Kdo si to má pamatovat. Po několika dalších kilometrech se dostáváme do nějaké vesnice a odtud je už jen kousek do Jeseníku. Odtud pokračujeme přes zdejší ulice až do školy. Ve škole si dáváme večeři a pak hrajeme karty a balíme si část věcí. Ke spánku se ukládáme opět na chodbu.
Je to až neuvěřitelné, ale konec světa je v nedohlednu, a tak zase stáváme. Balíme zbytek věci a jdeme na poslední snídani zde ve škole. Po snídáni se vydáváme s plnou polní do Jeseníku na nádraží. Tady dáváme věci do úschovny a protože nám vlak jede až odpoledne vydáváme se na rozhlednu Zlatý Chlum. Z původních 5 km si cestu zkracujeme asi na 2 km, protože jdeme přímočaře. Na vrcholu pěkně fouká a je tu větší zima než dole, to už tak bývá. Na rozhledně je hezký rozhled i když krajina je v oparu. Teď už nás čeká jen cesta dolů. A je to. Jsme dole. Na nádraží vyzvedáme batohy a lyže a vlakem odjíždíme domůůůů.
BOBR